Reflexe I.

,, … Hříšníka je třeba potrestat, pomýlenému vysvětlit, kde dělá chybu a co má napravit. Je také dobré nápravu kontrolovat, neškodí hrozit možnými sankcemi …“ (Matějček  2007:  82-83).

            Na první pohled je toto jasný výrok. Jenomže, co na druhý pohled? Ono se hezky řekne ,,potrestat“, ale co si pod tím má člověk bezdětný představit?

            Co se týče mne, tak pod slovem trest si představuji záměrné ublížení, byť ,,výchovné“. Takže, když někomu ubližuji, tak chci, aby se choval dle mého. Takže by se dalo říci, že prvotní předpoklad pro potrestání nezbedného dítěte je jakési očekávání změny jeho současného chování v chování, které je přijatelné hlavně pro mne. Jistě i pro společnost, ale každý člověk má jiný pohled na společnost, čili stále budu víceméně trestat tak, aby chování trestaného co nejvíce odpovídalo mým představám.  To by tedy ve výsledku znamenalo, že bych se choval jako prostý diktátor, ať to budu obhajovat jakýmikoli sebevyššími výchovnými záměry. Ale jak se tomuto vyhnout? Co dělat, když domluvení či vysvětlení selže? Světí účel prostředky? Řekl bych, jak kdy. Z vlastní zkušenosti mohu tvrdit, že facka správné síly ve správný moment dokáže mnohem více, než kbelík slov.

            Závěrem tvrdím, že více než na ,,jestli“ bychom měli  myslet  na  ,,kdy“ a ,,kolik“. Tím chci říci, že bychom se měli vyvarovat jak extrémům typu nemlátit nikdy X mlátit neustále, tak zkratům a afektům. Bohužel, trápení je vždy trápení, ale jak říká klasik, co naplat.  

            ,,Ne nadarmo se Demosthenes napřed naučil mluvit, než šel hájit svou při před soudem“ (Matějček  2007: 71)

            To zní docela logicky, nejdříve se něčemu se naučit a pak novou dovednost použít v praxi. Ale kde a jak se mám naučit vychovávat?

            Ano, můžeme tvrdit, že nás ,,naučí“ naši rodiče, ale vskutku to je naučení se ve smyslu úvodní citace? Myslím, že ne, protože nikdo rodičům neřekne ,,tohle je dobré, tohle není dobré, takhle vychovávejte, zítra si z vašich dovedností napíšeme test..“. Tím chci říci, že výchova v rodině není o tom, že by někdo naučil vychovatele vychovávat, ale pouze o přenášení jednotlivých vzorců chování, který rodič aplikuje na dítě, a to dále onen vzorec posouvá na své další potomky. A jen jediná věc může říct rodičům, zdali je něco špatně – společnost. Eventuelně, vlastní svědomí. Samozřejmě, vidím to jednoduše, až primitivně, ale myslím, že toto učení nápodobou je podstatnou částí rodinné výchovy. Ale abych pokročil dále, nenajdeme tento systém nápodoby i jinde?

            Myslím, že toto nalezneme u jedné ze dvou základních jednotek pedagogiky – učitelů. Proč? Pokud zabřednu do ,,vychovávání“ učitelů, tak /dle mne/ nalezneme dvě elementární části – učení fakt a učení metod. Fakta jsou daná a jasná, ale co metody? Není to opět ono učení nápodobou, kdy učitel říká budoucím učitelům, jak a co mají dělat, aby byli s a před žáky úspěšní? Není to opět přebírání cizích vzorců chování? A kam bychom zařadili osobnost budoucího učitele? Vidím to tak, že budoucí učitel by měl poznat co nejvíce výchovných principů svých starších kolegů, zkritizovat (ve smyslu plusů a mínusů) a nechat je projít svědomím (zdali si jejich použití obhájí před svým svědomím).  Tímto postupem nebude osobnost budoucího kantora zapomenuta, ba co více, otvírá možnost tvorby nových přístupů a metod. Nechci, aby to vyznívalo pateticky, ale bez onoho kopírování není tvorby a naopak, čili tyto dvě ,,věci“ ačkoli jsou naprosto odlišné, jsou mezi sebou tak provázené, čímž nemá cenu je jakkoli oddělovat, nýbrž má obrovskou hodnotu si je uvědomovat.

            Závěrem, nevím, jak moc a zdali jsou mé názory relevantní, ale myslím, že zas až tak daleko od pravdy /byť je relativní/ nejsem.

Literatura:  MATĚJČEK, Z. (2007): Co, kdy a jak ve výchově dětí. Portál

Petr